VALAŠSKÝ ARCHITEKTONICKÝ MANUÁL

Valašský architektonický manuál (VAM), přispěje k zachování, poznání a popularizaci architektonického dědictví Valašska. Projekt se zaměřuje na systematickou dokumentaci tvorby významných českých architektů, kteří pocházejí z Valašského Meziříčí nebo jsou s ním profesně spojeni. Jejich realizace se nacházejí po celé republice, včetně valašských měst. Patří mezi ně Josef Místecký, Bohumír Kupka, Antonín Tenzer, Richard Ferdinand Podzemný, Václav Hilský, Zdeněk Plesník, Lubomír Šlapeta a Čestmír Šlapeta.

Součástí projektu budou také vzdělávací programy a metodicky zpracované výstupy, které pomohou přiblížit kvalitní architekturu odborné i laické veřejnosti. Valašský architektonický manuál navazuje na Brněnský architektonický manuál (BAM, www.bam.brno.cz), který už od roku 2011 zpřístupňuje architekturu široké veřejnosti prostřednictvím otevřené online databáze. Přehled všech architektonických manuálů v republice, kterých dnes existuje patnáct, naleznete na www.architektonickymanual.cz.

Valašský architektonický manuál je již spuštěn na webu www.vam-valassko.cz.

Stránky jsou zatím ve vývoji, ale budou průběžně aktualizovány a doplňovány. 

Finální verzi plánujeme spustit na konci roku 2026.
 

P Ř I P R A V U J E M E 

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ A OKOLÍ

kolektiv autorů, Ústav pro hluchoněmé (1911)

Josef Místecký, Vlastní dům (1926)

Bohumír Kupka, Dům pro bratra Viléma (1930)

Bohumír Kupka, Vlastní dům (1933)

Josef Místecký, Vlastní dům (1936)

J. Hilar Pacanovský, Rudolf Hrába, Výpravní stanice (1937-1939)

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM A OKOLÍ

Dušan Samo Jurkovič, turistická jídelna Libušín a útulna Maměnka (1897–99)

Wilhelm Stiassny, Lehárna na Pálkovně (1905) nedochováno

Jan Kotěra, Kolonie domů Bučiska (1922-1924)

Vít Obrtel, Vila drogisty Adolfa Novotného, (1927-1928)

Bohumír Kupka, Zemská hospodyňská škola (1928-1931)

Lubomír Šlapeta, Dům Karla Krystýnka (1931)

Bohumír Kupka, Dům Emanuela Vencla (1932-1933)

Lubomír Šlapeta, Vila JUDr. Josefa Žanty (1932,1965)

Lubomír a Čestmír Šlapetové, Víkendový dům JUDr. Josefa Vondráčka (1933)

Lubomír Šlapeta,  Víkendový dům Jana a Zenóbie Vítězových (1936-1937)

Bohuslav Fuchs, Nerealizovaný návrh nového lázeňského domu (1940)

Vlastní dům si Josef Místecký nechal postavit roku 1926 na okraji Valašského Meziříčí, na svažitém pozemku pod vrchem Stínadla s výhledem do údolí řeky Bečvy. Dům je situován při severní hraně parcely, zatímco jižní a západní stranu doplňuje rozsáhlá zahrada, s níž je vila úzce prostorově i vizuálně propojena.

Objekt má dvoupodlažní hmotu na téměř čtvercovém půdorysu, zastřešenou jehlancovou střechou. Vstupní průčelí je charakteristické plochostropým loubím, které kryje hlavní vstup a plynule přechází v půlkruhový terasovitý rondel. Tato horizontální hmota spolu s promyšleným hmotovým členěním a přesahy teras vytváří vyváženou skladbu objemů, typickou pro Místeckého přechodné období mezi dekorativismem a nastupujícím funkcionalismem.

Fasády jsou jednoduše pojaté, členěné promyšleným rytmem oken různých typů. Architekt zde vědomě pracuje s kontrastem vertikálních a horizontálních okenních pásů, přičemž jejich rozvržení vždy odpovídá vnitřní funkci jednotlivých místností. Velká okna, převážně orientovaná k jihu a západu, zajišťují dostatek denního světla a umožňují intenzivní propojení obytných prostor se zahradou.

Dispozice vily vychází z tradičního schématu domu organizovaného kolem centrální schodišťové haly. Přízemí je koncipováno jako obytná část s obývacím pokojem, jídelnou, kuchyní a navazujícími servisními prostory, zatímco v patře se nachází ložnicové pokoje a přístup na rozlehlou terasu, obíhající podstatnou část domu. Dispozice je funkčně promyšlená, přehledná a přizpůsobená každodenním potřebám rodinného bydlení.

Místecký navrhl nejen architekturu domu, ale i jeho interiérové vybavení, zejména nábytek ve stylu art deco. Ačkoli se původní interiér nedochoval, dobové fotografie svědčí o vysoké kvalitě a jednotném výtvarném pojetí celku.

Vila v Králově ulici představuje jednu z klíčových realizací Josefa Místeckého a významný doklad jeho architektonického myšlení v polovině 20. let 20. století.

Jana Vencálková, © foto Jana Vencálková

Literatura:

Státní okresní archiv Vsetín

Slavné vily Zlínského kraje, Vladimír Šlapeta  a kolektiv, FOIBOS, Praha 2008.

autor textu o vlastním domě  Josefa Místeckého v knize Slavné vily :  Martin Strakoš

Výstavba nové vily v Poličné v letech 1936–1937 navázala na prodej Místeckého domu ve Valašském Meziříčí a znamenala zásadní posun v autorově tvorbě. Novostavba představuje výrazný doklad příklonu architekta Josefa Místeckého  k funkcionalismu, formovaného i kontakty s předními českými architekty, mimo jiné s Františkem L. Gahurou, jenž mu v červnu  1920 svědčil při sňatku s Hedvikou Náplavovou. 

Dům je koncipován jako kompaktní kvádrová hmota s jižním vstupem zapuštěným do přízemí. Prostorové uspořádání je založeno na vertikálně členěné obytné hale s pásovým oknem otevřeným do zahrady, doplněné galerií, pracovním koutem  a ateliérem v nejvyšším podlaží s navazující terasou. Stavba je zděná, s využitím železobetonových stropů a nosných pilířů kruhového průřezu.

V období okupace dům, situovaný v lesním prostředí, sloužil jako úkryt pronásledovaných. Architekt Antonín Tenzer, ve svých vzpomínkách popisoval, že se u Josefa Místeckého téměř dva týdny ukrýval před gestapem. Právě Místeckého pedagogická činnost a jeho blízký vztah ke studentům se později promítly do formování okruhu tzv. valašských architektů, který patří k významným fenoménům české architektury 20. století. K jeho žákům patřili mimo jiné Václav Hilský, Antonín Tenzer a Richard Ferdinand Podzemný. Zdeněk Plesník, Jaroslav, Hlaváč, Karel Koželka, Jaroslav Kadlec, Jan Palacký, Jiří Lasovský, Ladislav Vrátník a další.

Jana Vencálková © foto Jana Vencálková  

Literatura::

Slavné vily Zlínského kraje, Vladimír Šlapeta  a kolektiv, FOIBOS, Praha 2008.    

autor textu o vlastním domě  Josefa Místeckého v knize Slavné vily :  Martin Strakoš

https://www.archiweb.cz/b/rekonstrukce-vily-arch-josefa-misteckeho

Stavba výpravní budovy  ve Valašském Meziříčí, realizovaná v letech 1937–1939 podle návrhu pražských architektů Hilara Pacanovského a Rudolfa Hraby, představuje významnou ukázku funkcionalistické architektury pozdního období První republiky. Stylově navazuje na architektonický purismus druhé poloviny 30. let, který usiloval o střídmý a racionální výraz při zachování vysoké estetické úrovně.

Objekt vyniká zejména hmotovou kompozicí, kaskádovitě odstupňovaná hmota s jednoznačně hierarchizovanými funkcemi (bydlení, administrativa, odbavovací prostory) dokládá promyšlený přístup k provoznímu schématu moderní dopravní stavby. Fasáda s variabilním členěním oken od intimních otvorů v hlubokých lodžiích až po velkorysé vertikální prosklení čekáren dokládá důslednou práci s měřítkem a světlem.

Stavební práce byly zahájeny v červnu 1937 a dokončeny v listopadu 1939. Realizace byla svěřena staviteli Aloisi Sedlářovi z Valašského Meziříčí a podílela se na ní řada specializovaných firem, jejichž účast dokládá vysokou technickou i řemeslnou úroveň stavby. Ústřední topení a větrání dodala firma Hygie a Ing. J. Paseka z Moravské Ostravy, kamenické práce provedl Kamenoprůmysl Jana Havláska z Olomouce, povrchy z umělého kamene firma Prumka Bří Šolcové z Olomouce, interiéry a truhlářské práce nábytkářský závod Jindřicha Jelínka ve Valašském Meziříčí. Podchody, točnu a úpravy původní budovy realizovala firma Ing. Jana Hublíka ml. z Olomouce. Tato spolupráce regionálních i nadregionálních podniků představuje cenné svědectví o organizaci stavební výroby v závěru 30. let a zvyšuje dokumentační hodnotu objektu.

Hodnotu zvyšuje rovněž vysoká míra dochování původní hmotové podstaty a architektonického výrazu navzdory dílčím úpravám (zejména výměně oken a přestavbě pokladen). Objekt má urbanistický význam i v rámci širší struktury města, neboť svým architektonickým řešením reprezentativně vymezuje prostor železničního uzlu, který byl pro Valašské Meziříčí zásadní již v období První republiky.

Význam železniční stanice je třeba chápat i v kontextu modernizace celé tratě Hranice na Moravě – Púchov, kterou zásadně ovlivnil pražský architekt Josef Danda, specialista na železniční stavby. Architekt Danda je autorem funkcionalistické výpravní budovy železniční stanice v Teplicích nad Bečvou, (nemovitá kulturní památka) spoluautorem železniční stanice v Hranicích na Moravě a podílel se také na úpravách Hlavního nádraží v Praze. Své zkušenosti čerpal v pařížských ateliérech André Lurçata a Le Corbusiera, po návratu působil u Ladislava Machoně a Adolfa Benše. Následně nastoupil jako inženýr u Československých drah na stavební správě v Olomouci a ve Valašském Meziříčí, čímž přímo ovlivnil podobu železniční infrastruktury v regionu.

Stavba tak představuje nejen hodnotný doklad tvorby pražských architektů Pacanovského a Hraby, ale i součást širšího odkazu moderních železničních staveb na uvedené trati, které významně spoluutvářel architekt Josef Danda.

Jana Vencálková, © foto Jana Vencálková

Citace  z časopisu  ZPRÁVY ŽELEZNIČNÍCH INŽENÝRŮ, (1940) :

V roce 1937 byla stanice Valašské Meziříčí zrušena a výpravní budova předána do užívání traťové a stavební službě, která ji používá dodnes. Dosavadní stanice Krásno nad Bečvou byla rozšířena, přejmenována na Valašské Meziříčí a místní firma Ing. Sedláře zde postavila od června 1938 do listopadu 1939 novou výpravnu podle projektu pražského architekta Hilara Pacanovského. O jeho díle referoval v roce 1940 časopis Zprávy železničních inženýrů: „Pacanovského nádražní budova ve Valašském Meziříčí vyvolává v diváku v prvé řadě pocit pro proporci a zdůraznění využití kubistických forem hmoty a nové ocenění architektonické čistoty a střízlivosti. Kritik přichází bezděčně k závěru, že tu jde o racionální, ucelenou, přísně foremní a přece jen monumentální stavbu, nepostrádající reprezentaci. Obrysová silueta nové nádražní budovy působí dojmem obrovské moderní protáhlé lokomotivy. Tuto expresionalistickou obrazotvornost vyvolává krychlový blok bytový, dominující na jednom konci nad celou staniční budovou. Šedobílá fasáda přerušovaná jen otvory oken přímočaře nanešených, nechce býti ničím než zakončením a zákrytem, tvořícím účelně vymezený prostor, určený k chvilkovému prodlévání cestujícího. Dílo architekta Pacanovského, školy Gropiusovy a skoro - Corbusiérovy, je příkladem moderního architektonického purismu uplatňovaného i v železničních pozemních stavbách. Vnitřek přijímací budovy je vybaven všemi potřebami a požadavky dnešního stavitelství. Nejprostornější místností je dvorana, provedená v šedozeleném odstínu a z části zeleně vykachličkovaná. Příchody do podchodů jsou obloženy černou kachlí, bíle vyspárovanou. Restaurační místnosti jsou sice skrovné, ale útulné. Vstup pro odjezdy a východ pro příjezd jsou separovány. Ústřední topení, vodovod, větrání a jas doplňují tento nový, kladný přínos našeho železnictví.“

článek z časopisu Zprávy železničních inženýrů poskytl Ing. Mojmír Krejčiřík, autor publikací Česká nádraží - Architektura a stavební vývoj I - IV