VALAŠSKÝ ARCHITEKTONICKÝ MANUÁL

Valašský architektonický manuál (VAM), přispěje k zachování, poznání a popularizaci architektonického dědictví Valašska. Projekt se zaměřuje na systematickou dokumentaci tvorby významných českých architektů, kteří pocházejí z Valašského Meziříčí nebo jsou s ním profesně spojeni. Jejich realizace se nacházejí po celé republice, včetně valašských měst. Patří mezi ně Josef Místecký, Bohumír Kupka, Antonín Tenzer, Richard Ferdinand Podzemný, Václav Hilský, Zdeněk Plesník, Lubomír Šlapeta a Čestmír Šlapeta.

Součástí projektu budou také vzdělávací programy a metodicky zpracované výstupy, které pomohou přiblížit kvalitní architekturu odborné i laické veřejnosti. Valašský architektonický manuál navazuje na Brněnský architektonický manuál (BAM, www.bam.brno.cz), který už od roku 2011 zpřístupňuje architekturu široké veřejnosti prostřednictvím otevřené online databáze. Přehled všech architektonických manuálů v republice, kterých dnes existuje patnáct, naleznete na www.architektonickymanual.cz.

Valašský architektonický manuál je již spuštěn na webu www.vam-valassko.cz.

Stránky jsou zatím ve vývoji, ale budou průběžně aktualizovány a doplňovány. 

Finální verzi plánujeme spustit na konci roku 2026.
 

P Ř I P R A V U J E M E 

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ A OKOLÍ

kolektiv autorů, Ústav pro hluchoněmé (1911)

Josef Místecký, Vlastní dům (1926)

Bohumír Kupka, Dům pro bratra Viléma (1930)

Bohumír Kupka, Vlastní dům (1933)

Josef Místecký, Vlastní dům (1936)

J. Hilar Pacanovský, Rudolf Hrába, Výpravní stanice (1937-1939)

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM A OKOLÍ

Dušan Samo Jurkovič, turistická jídelna Libušín a útulna Maměnka (1897–99)

Wilhelm Stiassny, Lehárna na Pálkovně (1905) nedochováno

Jan Kotěra, Kolonie domů Bučiska (1922-1924)

Vít Obrtel, Vila drogisty Adolfa Novotného, (1927-1928)

Bohumír Kupka, Zemská hospodyňská škola (1928-1931)

Lubomír Šlapeta, Dům Karla Krystýnka (1931)

Bohumír Kupka, Dům Emanuela Vencla (1932-1933)

Lubomír Šlapeta, Vila JUDr. Josefa Žanty (1932,1965)

Lubomír a Čestmír Šlapetové, Víkendový dům JUDr. Josefa Vondráčka (1933)

Lubomír Šlapeta,  Víkendový dům Jana a Zenóbie Vítězových (1936-1937)

Bohuslav Fuchs, Nerealizovaný návrh nového lázeňského domu (1940)

Vlastní dům si Josef Místecký nechal postavit roku 1926 na okraji Valašského Meziříčí, na svažitém pozemku pod vrchem Stínadla s výhledem do údolí řeky Bečvy. Dům je situován při severní hraně parcely, zatímco jižní a západní stranu doplňuje rozsáhlá zahrada, s níž je vila úzce prostorově i vizuálně propojena.

Objekt má dvoupodlažní hmotu na téměř čtvercovém půdorysu, zastřešenou jehlancovou střechou. Vstupní průčelí je charakteristické plochostropým loubím, které kryje hlavní vstup a plynule přechází v půlkruhový terasovitý rondel. Tato horizontální hmota spolu s promyšleným hmotovým členěním a přesahy teras vytváří vyváženou skladbu objemů, typickou pro Místeckého přechodné období mezi dekorativismem a nastupujícím funkcionalismem.

Fasády jsou jednoduše pojaté, členěné promyšleným rytmem oken různých typů. Architekt zde vědomě pracuje s kontrastem vertikálních a horizontálních okenních pásů, přičemž jejich rozvržení vždy odpovídá vnitřní funkci jednotlivých místností. Velká okna, převážně orientovaná k jihu a západu, zajišťují dostatek denního světla a umožňují intenzivní propojení obytných prostor se zahradou.

Dispozice vily vychází z tradičního schématu domu organizovaného kolem centrální schodišťové haly. Přízemí je koncipováno jako obytná část s obývacím pokojem, jídelnou, kuchyní a navazujícími servisními prostory, zatímco v patře se nachází ložnicové pokoje a přístup na rozlehlou terasu, obíhající podstatnou část domu. Dispozice je funkčně promyšlená, přehledná a přizpůsobená každodenním potřebám rodinného bydlení.

Místecký navrhl nejen architekturu domu, ale i jeho interiérové vybavení, zejména nábytek ve stylu art deco. Ačkoli se původní interiér nedochoval, dobové fotografie svědčí o vysoké kvalitě a jednotném výtvarném pojetí celku.

Vila v Králově ulici představuje jednu z klíčových realizací Josefa Místeckého a významný doklad jeho architektonického myšlení v polovině 20. let 20. století.

Jana Vencálková, © foto Jana Vencálková

Literatura:

Státní okresní archiv Vsetín

Slavné vily Zlínského kraje, Vladimír Šlapeta  a kolektiv, FOIBOS, Praha 2008.

autor textu o vlastním domě  Josefa Místeckého v knize Slavné vily :  Martin Strakoš

ŠUMNÁ MĚSTA (kniha třetí),Radovan Lipus, David Vávra

odkaz na Šumné Valašsko : https://www.ceskatelevize.cz/porady/1008546862-sumna-mesta/20352216385/

Výstavba nové vily v Poličné v letech 1936–1937 navázala na prodej Místeckého domu ve Valašském Meziříčí a znamenala zásadní posun v autorově tvorbě. Novostavba představuje výrazný doklad příklonu architekta Josefa Místeckého  k funkcionalismu, formovaného i kontakty s předními českými architekty, mimo jiné s Františkem L. Gahurou, jenž mu v červnu  1920 svědčil při sňatku s Hedvikou Náplavovou. 

Dům je koncipován jako kompaktní kvádrová hmota s jižním vstupem zapuštěným do přízemí. Prostorové uspořádání je založeno na vertikálně členěné obytné hale s pásovým oknem otevřeným do zahrady, doplněné galerií, pracovním koutem  a ateliérem v nejvyšším podlaží s navazující terasou. Stavba je zděná, s využitím železobetonových stropů a nosných pilířů kruhového průřezu.

V období okupace dům, situovaný v lesním prostředí, sloužil jako úkryt pronásledovaných. Architekt Antonín Tenzer, ve svých vzpomínkách popisoval, že se u Josefa Místeckého téměř dva týdny ukrýval před gestapem. Právě Místeckého pedagogická činnost a jeho blízký vztah ke studentům se později promítly do formování okruhu tzv. valašských architektů, který patří k významným fenoménům české architektury 20. století. K jeho žákům patřili mimo jiné Václav Hilský, Antonín Tenzer a Richard Ferdinand Podzemný. Zdeněk Plesník, Jaroslav, Hlaváč, Karel Koželka, Jaroslav Kadlec, Jan Palacký, Jiří Lasovský, Ladislav Vrátník a další.

Jana Vencálková © foto Jana Vencálková  

Literatura::

Slavné vily Zlínského kraje, Vladimír Šlapeta  a kolektiv, FOIBOS, Praha 2008.    

autor textu o vlastním domě  Josefa Místeckého v knize Slavné vily :  Martin Strakoš

ŠUMNÁ MĚSTA (kniha třetí),Radovan Lipus, David Vávra

https://www.archiweb.cz/b/rekonstrukce-vily-arch-josefa-misteckeho

odkaz na Šumné Valašsko : https://www.ceskatelevize.cz/porady/1008546862-sumna-mesta/20352216385/

Stavba výpravní budovy  ve Valašském Meziříčí, realizovaná v letech 1937–1939 podle návrhu pražských architektů Hilara Pacanovského a Rudolfa Hraby, představuje významnou ukázku funkcionalistické architektury pozdního období První republiky. Stylově navazuje na architektonický purismus druhé poloviny 30. let, který usiloval o střídmý a racionální výraz při zachování vysoké estetické úrovně.

Objekt vyniká zejména hmotovou kompozicí, kaskádovitě odstupňovaná hmota s jednoznačně hierarchizovanými funkcemi (bydlení, administrativa, odbavovací prostory) dokládá promyšlený přístup k provoznímu schématu moderní dopravní stavby. Fasáda s variabilním členěním oken od intimních otvorů v hlubokých lodžiích až po velkorysé vertikální prosklení čekáren dokládá důslednou práci s měřítkem a světlem.

Stavební práce byly zahájeny v červnu 1937 a dokončeny v listopadu 1939. Realizace byla svěřena staviteli Aloisi Sedlářovi z Valašského Meziříčí a podílela se na ní řada specializovaných firem, jejichž účast dokládá vysokou technickou i řemeslnou úroveň stavby. Ústřední topení a větrání dodala firma Hygie a Ing. J. Paseka z Moravské Ostravy, kamenické práce provedl Kamenoprůmysl Jana Havláska z Olomouce, povrchy z umělého kamene firma Prumka Bří Šolcové z Olomouce, interiéry a truhlářské práce nábytkářský závod Jindřicha Jelínka ve Valašském Meziříčí. Podchody, točnu a úpravy původní budovy realizovala firma Ing. Jana Hublíka ml. z Olomouce. Tato spolupráce regionálních i nadregionálních podniků představuje cenné svědectví o organizaci stavební výroby v závěru 30. let a zvyšuje dokumentační hodnotu objektu.

Hodnotu zvyšuje rovněž vysoká míra dochování původní hmotové podstaty a architektonického výrazu navzdory dílčím úpravám (zejména výměně oken a přestavbě pokladen). Objekt má urbanistický význam i v rámci širší struktury města, neboť svým architektonickým řešením reprezentativně vymezuje prostor železničního uzlu, který byl pro Valašské Meziříčí zásadní již v období První republiky.

Význam železniční stanice je třeba chápat i v kontextu modernizace celé tratě Hranice na Moravě – Púchov, kterou zásadně ovlivnil pražský architekt Josef Danda, specialista na železniční stavby. Architekt Danda je autorem funkcionalistické výpravní budovy železniční stanice v Teplicích nad Bečvou, (nemovitá kulturní památka) spoluautorem železniční stanice v Hranicích na Moravě a podílel se také na úpravách Hlavního nádraží v Praze. Své zkušenosti čerpal v pařížských ateliérech André Lurçata a Le Corbusiera, po návratu působil u Ladislava Machoně a Adolfa Benše. Následně nastoupil jako inženýr u Československých drah na stavební správě v Olomouci a ve Valašském Meziříčí, čímž přímo ovlivnil podobu železniční infrastruktury v regionu.

Stavba tak představuje nejen hodnotný doklad tvorby pražských architektů Pacanovského a Hraby, ale i součást širšího odkazu moderních železničních staveb na uvedené trati, které významně spoluutvářel architekt Josef Danda.

Jana Vencálková

Literatura:

Národní archív Praha

Státní okresní archiv Vsetín

Průmyslová architektura a technické stavby,

Citace  z časopisu  ZPRÁVY ŽELEZNIČNÍCH INŽENÝRŮ, (1940) :

V roce 1937 byla stanice Valašské Meziříčí zrušena a výpravní budova předána do užívání traťové a stavební službě, která ji používá dodnes. Dosavadní stanice Krásno nad Bečvou byla rozšířena, přejmenována na Valašské Meziříčí a místní firma Ing. Sedláře zde postavila od června 1938 do listopadu 1939 novou výpravnu podle projektu pražského architekta Hilara Pacanovského. O jeho díle referoval v roce 1940 časopis Zprávy železničních inženýrů: „Pacanovského nádražní budova ve Valašském Meziříčí vyvolává v diváku v prvé řadě pocit pro proporci a zdůraznění využití kubistických forem hmoty a nové ocenění architektonické čistoty a střízlivosti. Kritik přichází bezděčně k závěru, že tu jde o racionální, ucelenou, přísně foremní a přece jen monumentální stavbu, nepostrádající reprezentaci. Obrysová silueta nové nádražní budovy působí dojmem obrovské moderní protáhlé lokomotivy. Tuto expresionalistickou obrazotvornost vyvolává krychlový blok bytový, dominující na jednom konci nad celou staniční budovou. Šedobílá fasáda přerušovaná jen otvory oken přímočaře nanešených, nechce býti ničím než zakončením a zákrytem, tvořícím účelně vymezený prostor, určený k chvilkovému prodlévání cestujícího. Dílo architekta Pacanovského, školy Gropiusovy a skoro - Corbusiérovy, je příkladem moderního architektonického purismu uplatňovaného i v železničních pozemních stavbách. Vnitřek přijímací budovy je vybaven všemi potřebami a požadavky dnešního stavitelství. Nejprostornější místností je dvorana, provedená v šedozeleném odstínu a z části zeleně vykachličkovaná. Příchody do podchodů jsou obloženy černou kachlí, bíle vyspárovanou. Restaurační místnosti jsou sice skrovné, ale útulné. Vstup pro odjezdy a východ pro příjezd jsou separovány. Ústřední topení, vodovod, větrání a jas doplňují tento nový, kladný přínos našeho železnictví.“

článek z časopisu Zprávy železničních inženýrů poskytl Ing. Mojmír Krejčiřík, 

autor publikací Česká nádraží - Architektura a stavební vývoj I - IV

Následkem pozitivního ohlasu prvních obytných staveb získali bratři Šlapetové v létě 1933 zakázku na letní sídlo moravskoostravského advokáta Josefa Vondráčka v Rožnově pod Radhoštěm. Bylo to poprvé, kdy se jim dostalo příležitosti realizovat pro ambiciózního klienta jeho druhé atraktivní bydlení.

Oproti všem dosavadním realizovaným rodinným domům byla tato úloha první šancí uskutečnit individuální dům. V dopise ze dne 4. srpna 1933 zaslal Čestmír svému bratru Lubomírovi v dopise do Prahy skicu pozemku, který se trojúhelníkovou částí dotýkal Slezské ulice, jeho pravoúhlá část s borovicovým a březovým hájem však dosahovala až na Štefánkovo nábřeží, a požádal, aby vypracoval ideovou skicu, zatímco sám se pustil do druhé varianty. Shodou okolnosti je to jediný případ, v němž se zachovaly první skici od obou bratří Čestmírova skica situovala doprostřed podlouhlého těla domu vstup s dvojramenným schodištěm, k niž připojil na jihozápadní straně servisní část - garáž a kuchyň s toaletou, zatímco jídelnu a na ni navazující obývací část naopak směrem do zahrady a k řece, směrem jihovýchodním pak orientoval vstup a terasu před jídelnou. V prvním patře navrhoval před ložnici rodičů velkou terasu se zaobleným čelem a otevřeným schodištěm na spodní terasu před jídelnou. Pochůznou terasou na střeše a detailem se snažil vyvolat dojem námořní architektury.

Lubomír se naopak pokusil reagovat na pootočení os obou částí pozemku tak, že vějířovitě tvarovaný obytný prostor trojúhelníkové posunutí os vyrovnává a je zaobleným proskleným čelem otevřen k výhledu do borovicového háje směrem k řece. Navazuje tím nepokrytě na koncepty řady Scharounových obytných staveb Wohnheim ve Vratislavi, vila Schminke v Löbau v Horní Lužici apod., kde pravé diagonální posunutí os se stávalo základem aerodynamického pohybu těla domu a střední společenská část tak dostávala zvláštní nepravidelný tvar. Vedle toho však vypracoval Lubomír ještě třetí, velmi racionální variantu v ocelovém skeletu. Důvodem byla skutečnost, že Vítkovické železárny nabízely tehdy, v době doznívající těžké hospodářské krize, velmi výhodnou rabatovou cenu stavební oceli. Tuto nabídku se snažili využit ve stavbě rodinných domů i další architekti, například trojice Kincl, Krča a Tobek nebo manželé Ella a Oskar Oehlerovi. Třetí Lubomírova skica byla ve tvaru protáhlého třípodlažního hranolu, otevřeného proskleným úzkým čelem směrem do borovicového háje a k řece. Svým funkčním řešením navázala na první ideové náčrty standardnich rodinnych domů, vystavené v Národní záložně v Místku v létě 1931, na skici letních domů z oceloveho skeletu na Sázavu z počátku září 1933, které pravděpodobně vznikaly paralelně, a také - vzhledem k symetrickému rozvrhu ložnicového patra - na různé palladiánské koncepty v jiných projektech téhož autora.

JUDr. Josef Vondráček se však nakonec rozhodl stavět dvojpodlažni zděný dům, provedený z perforovaných tvárnic. Jeho finální podoba sice ve společenské části zopakovala vazby z třetí varianty, avšak za kuchyní se osa zlomila o 90 stupňů a v této části byl situován dvoupokojový byt správce a garáž. Řešení ve tvaru L také umožnilo vytvořit v patře jasně definované celky pro děti a pro rodiče se dvěma oddělenými a na různé strany orientovanými terasami a rodičovskou část koncipovat tak, že obě ložnice manželského páru byly propojeny zasunovací stěnou. Obě terasy v patře společně s krytou terasou před zimní zahradou v přizemí vytvořilo působivou architekturu domu s rafinovanou hrou světla a stínu a nezykle živým akcentem různých proporčně harmonizovaných okenních otvorů. Pozoruhodné je i rozložení oken na průčelích: severovýchodní průčelí, orientované do zahrad je traktováno v obou podlažích třemi asymetricky umístěnými okny nad sebou a také jihovýchodní průčelí, směrované k borovicovému háji a k nábřeží otevřené k výhledu je v přízemí transparentní prosklenou zimní zahradou a v prvním patře otevřeno francouzským dvojitým oknem z dětského pokoje s výhledem na všechny tři slunné strany. Naproti tomu dvě další průčelí jsou poměrně uzavřená, dominuje na nich plně vyzděná stěna s výjimkou jihozápadního průčelí, jehož ploše dominují dvě kulatá okny nad sebou, navozující parníkový charakter domu a zároveň snad i signalizující skutečnost, že autory této stavby jsou dvojvaječná dvojčata. Bílé dramatické kubické kompozici domu vytváří mohutnou kulisu hřebeny Radhoště.

Dům byl postaven ze škvárobetonových děrovaných tvárnic 25 cm silných, obložených heraklitovými deskami. Na základě amerických zkušeností zde architekti opět použili teplovzdušné vytápění. V tomto domě byla poprvé použita tzv. vídeňská okna v líci průčelí barevně laděná v berlínské modři. Výrazná svěží barevnost dominovala i interiérům stavby.

Na konci třicátých let dům majitelé opatřili valbovou střechou podle návrhu Čestmíra Šlapety, čímž poprvé dům ztratil na svém původním výrazu. V polovině šedesátých let musela rodina Vondráčkových své letní sídlo prodat. Nový majitel je později, v polovině osmdesátých letech prodal znovu, a to zednickému mistru, který je zcela přestavěl, vyboural původní zimní zahradu a všechna původní okna podlouhlých formátů vystřídala banální typová okna komunistické éry. Dům tak zcela ztratil svůj původní charakter.

Vladimír Šlapeta, © foto archív Vladimíra Šlapety

V letech 2011 -2013 byla byla zrekonstruována do původní podoby architektem Ludkem Rýznerem, OK PLAN ARCHITECTS.

Součástí rekonstrukce byla i přístavba domu.

https://www.okplan.cz/cs/roznov-pod-radhostem-rekonstrukce-a-pristavba-domu

Na jaře roku 1936 se bratři Lubomír a Čestmír Šlapetové rozhodli rozšit teritorium působnosti moravskoostravské architektonické kancelare tak, že Lubomír založil její  samostatně fungujicí filiálku v Olomouci. Důvodem byly dvě atraktivní zakázky vil pro továrníka Nakládala a advokáta JUDr. Kousalíka, které dávaly naději na rozšíření aktivit v prostoru střední Moravy. V téže době se Lubomír Šlapeta blíže seznámil také s majitelem továrny na pumpy, vodovody a ústřední topení Janem Vítězem (1895-1969) a jeho ženou Zenobií (rozenou Kalinovskou, 1901-1987) a navrhl pro firmu Vítěz v Přerově malý výstavní pavilon, který byl postaven na Středomoravské výstavě. Tak začala spolupráce tohoto manželského páru s mladým architektem, která pak vydržela přes nepřízeň následných režimů po celý život, více než čtyři desetiletí. Vítězovi byli nakloněni moderní architektuře; není bez zajímavosti, že již předtím zadali zařízení svého přerovského bytu pražské architektce, absolventce Janákovy speciálky na Uměleckoprůmyslové škole Haně Kučerové-Záveské, a to v témže roce 1932, kdy postavila dva známé rodinné domy na stavební výstavě Svazu československého díla v Praze na Babě. Hana Kučerová-Záveská tak realizovala pro Vítězovy vůbec první elektrickou kuchyň v Přerově.

Vzhledem ke spokojenosti s pavilonem na Středomoravské výstavě zadali Vítězovi v létě 1936 Lubomíru Šlapetovi další a velmi přitažlivou úlohu: vybudovat jejich víkendové sídlo na krásném pozemku v Rožnově pod Radhoštěm. Protáhlá parcela na svahu Dolních Pasek pod Kozincem začínala v dolní části ovocným sadem, pokračovala podhorským paloukem s úchvatným pohledem na beskydské panorama a rožnovské údolí a v horní části přecházela až do zalesněné stráně. Tato jedinečná situace přímo vybízela architekta, aby překonal strohé funkcionalistické řešení a aby se pokusil o opravdové organické sepětí domu a krajiny. K takové koncepci měl architekt blízko jak svým školením a spoluprací u Hanse Scharouna ve Vratislavi a v Berlíně, tak i zkušenostmi z vlastních staveb v horském terénu z přírodních materiálů, zejména dřevěným rodinným domem JUDr. Pěničky na Starých Hamrech v roce 1935.

V první polovině září 1936 se Lubomír Šlapeta vydal na svou poslední předválečnou cestu do Německa za svým mistrem, Hansem Scharounem v Berlíně. Při této příležitosti si prohlédnul i jeho nejnovější obytné stavby, zejména vilu pro manažera AEG Felixe Baensche na Weinmeisterhöhe ve Spandau, jejíž prováděcí plány zpracovával během svého předešlého téměř tříměsíčního studijního pobytu u svého profesora v létě 1934. Dále také navštívil ještě tři rodinné domy, které Scharoun realizoval, a to domek zahradního architekta Hermanna Matterna v Potsdam-Bornim, vilu s maltským a sochařským ateliérem na Halensee pro německého žáka Henri Matisse Oskara Molla, který byl nacisty prohlášen za představitele zvrhlého umění, a dům Sophie Bornscheinové ve Falkensee. Všechny tyto čtyři stavby dokumentují Scharounův osobitý tvůrčí vývoj v době nástupu ideologického tlaku nacistického režimu, kdy se mu podařilo nalézt cestu od aerodynamického námořního funkcionalismu k originálnímu pojetí organické architektury v přírodních materiálech. Tento posun byl nepochybně pro Lubomíra Šlapetu, který měl od dětství, prožitého na kraji Beskyd, velmi úzký vztah k dřevěné lidové architektuře a po vzoru svého učitele usiloval vždy o bezprostřední a přirozený vztah stavby a terénu, velmi inspirativní. 

K tomu jistě přispělo i navázané přátelství s generačně blízkým zahradním architektem Hermannem Matternem, který se - jako spolupracovník Karl Foerstera - podílel na zahradní úpravě Müllerovy vily od Adolfa Loose a poté až do konce života navrhoval zahradní úpravy většiny Scharounových staveb. K prozkoumání pozemku na Dolních Pasekách se Lubomír Šlapeta rozjel 20. listopadu 1936 a tuto návštěvou spojil se setkáním se svou budoucí ženou Ludmilou Sahánkovou, která tehdy pobývala v Rožnově na ozdravném pobytu. Společně navštívili parcelu a architekt hned na místě naskicoval perem na papír formátu A4 první ideu domu, která se už blížila finální podobě. Je zřejmé, že mu jako vzor posloužil dům Sophie Bornscheinové z Falkensee, usazený na ostrohu borovicového háje a krytý nepravidelnou sedlovou střechou: v obytném prostoru sleduje strop sklon střechy a teprve pod hřebenem přechází v oblouk. Otevřený výhled do krajiny, opisujícím tvar stropu, tu byl zakončen zaklenutým tvarem zimní zahrady. Architektura užívá romantického tvarosloví, kterým Scharoun mátl přísnou nacistickou stavební policii, aby - jako obtížně tolerovaný představitel zvrhlého umění v architektuře - dosáhl stavebního povolení.

První skica rožnovského domu romantickým tónem naznačuje reflexi domu z Falkensee: i zde je prosklená část obytného prostoru se sezením, v níž stropní podhled sleduje sklon střechy, situována na jihovýchodní straně. Teprve definitivní plán, dokončený o Vánocích 1936 (definitivní půdorysná skica je datována 22. prosince 1936), mění původní záměr tím, že zrcadelně obrací polohu obytného prostoru na jihozápadní stranu. V prováděcím plánu je rukopis architekta razantnější a čistší než v první skice - zaklenutí oken v severním průčelí a poněkud folklórový flér se vytrácejí a jsou nahrazeny strohými geometrickými tvary a diagonálami, vycházejícími ze základního tvaru obráceného V sedlové střechy klesající až k terénu. Geometrie architektury je podtržena lichoběžníkovými formami oken i texturou diagonálního kladení deštění na hlavním, jižním průčelí. Jde nepochybně o inspiraci z díla Franka Loyda Wrighta, jehož přednášku bratři Šlapetové vyslechli za studijního pobytu v New Yorku na začátku roku 1931.A koneckonců i v Scharounově bytě v Siemenstadtu na Jungfernheideweg 4, kde Lubomír Šlapeta během pobytů v Berlíně v letech 1934 a 1936 pobýval, byl v knihovně na čestném místě exemplář zvláštního dvojčísla nizozemského časopisu Wendingen z roku 1925, věnovaného Wrightovu dílu. 

Vedle ornamentální geometrizace jsou tu i další motivy, které lze z této inspirace odvodit. Je to spuštění sedlové střechy až k terénu, stejně jako volba nízkého parapetu v obytném prostoru, propůjčující stavbě velmi citlivé lidské měřítko. Dále i řez domem, v němž okno a strop obytného prostoru sleduje sklon střechy a do něho se zakusuje objem ložnice v prvním patře. Konečně i typické okno přes roh a také zaklesnutí domu opěrnými pilíři do terénu nalézáme původně ve Wrightově sidle ve Spring Green ve Wisconsinu i na dalších jeho vilách v krajině.

 První etapa - vlastní domek - byl hned na jaře 1937 postaven. Duší celé akce byla paní Zenobie Vítězová, ušlechtilá a vzdělaná dáma s vytříbeným vkusem, velkou znalostí české poezie a láskou oddaná k přírodě. Dlouholeté přátelství a korespondence ji spojovaly s básníkem Jakubem Demlem v Tasově. Když omyl prováděcí stavitelské firmy při zakládání stavby architekt zakamufloval zvýšenou skalkou, neváhala absolvovat profesionální zahradnické školení, aby mohla o svou zahradu kompetentně sama pečovat. Až do konce života také neučinila ani jediný stavební počin, ani jedinou intervenci v interiéru bez svého architekta. 

Osud domu pak zároveň ilustroval i život rodiny, který později v devadesátých letech popsala v knize Nechtění, neptaní, nezbytí dcera majitelů, brněnská spisovatelka Zenobie Pellarová. Vedle bytu majitelů obsahoval dům ještě výminek pro správce, v němž od počátku bydleli manželé Náplavovi. V záři 1937 byla vyprojektována přístavba hospodářského traktu s prádelnou a garáži, která byla v zápětí realizována. V roce 1941 byl pak navržen a uskutečněn kamenný plot s bránou a nápisem Vítajte k nám. 

Na sklonku války v roce 1944, již v očekávání svobody, připravoval Jan Vítěz velkorysou výstavbu nové tovární haly a administrativního pavilonu v Dluhonicích. Lubomír Šlapeta v tomto návrhu, na rozdíl od letního sídla v Beskydách, užil čistého funkcionalistického tvarosloví. Poválečný politický vývoj však její realizaci už neumožnil. Tragické události v únoru 1948 vedly k znárodnění továrny, milionářské dani a na počátku padesátých let k přestěhování v Přerově do malého bytu a k obsazení letního sídla v Rožnově primitivním nájemníkem, který pěstoval na skalce slepice....

Rožnovský dům však ani podle tehdejších komunistických zákonů zabaven nemohl být, protože byl v katastru zapsán pouze na jméno manželky. Paní Zenobie Vítězová skoro celé desetiletí o navrácení letního sídla všemi právními prostředky bojovala, až v roce 1959 dosáhla svého. Po celou tuto dobu však také připravovala se svým architektem různé úpravy a přístavby. V roce 1950, 1951 a 1955 - a v roce 1958 vznikla úvaha o prodeji dolní části pozemku a výstavbě nové chaty na horní části v romantickém valašském stylu. Tento nápad byl sice brzy opuštěn, ale prodeji větších částí pozemků se Vítězovi nakonec nevyhnuli. Poté, co se v roce 1959 tam nastěhovali k trvalému bydlení, bylo přistaveno vstupní přístřeší. Další přestavby v letech 1970 a 1977 a naposledy v letech 1980 až 1981 odrážely sociální změny v rodině, když původní hospodářský trakt s výminkem pro správce byl po úmrtí paní Náplavové postupně přestavován pro přechodné bydlení dcery Zenobie a syna Jana a nakonec i pro synovo a posléze i dceřino trvale bydleni. Vše muselo být prováděno s největší možnou úsporností, při níž však zároveň architekt dbal, aby hlavní idea návrhu, jižní průčelí se skalkou, zůstalo přestavbami nedotčeno. 

Při úpravě v roce 1970 musel architekt kvůli zachování jižního průčelí zvednout krokve sedlové střechy nad novým obytným prostorem syna, aby osvětlil tento prostor trojúhelníkovým oknem, tvořícím výplň mezi diferencí původní představené římsy a zvednuté střechy nad synovým obydlím. Nakonec, při poslední přestavbě byl architekt nucen prorazit malé čtvercové okno ve stěně jižního průčelí, provedl to však tak, aby co nejméně narušil původní smysl architektury. Jak sám tehdy nad plánem říkal, „bude lépe, když si to zkazím sám, než kdyby mi to zkazil někdo jiný". Dům tak více než čtyřicet let, na základě dialogu mezi jeho majitelkou, paní Zenobií Vítězovou a jejím architektem, rostl, ve wrightovském smyslu, „jako strom". 

Přitom byl i němým svědkem smutných událostí doby a nakonec na bývalých pozemcích Vítězovy rodiny výstavby architektonicky ubohé chatové kolonie, jedné z těch, které hyzdí krásné Beskydy. Ačkoliv letní sídlo Zenobie Vítězové a její rodiny vzbudilo po dokončení těsně před válkou pozornost publicitou v prominentních pražských společenských revuích Salon a Eva, vzhledem k politickému vývoji bylo uveřejněno znovu až po celé polovině století ve švýcarském časopise Archithese (1988) a ve vlasti teprve v roce 2000! A tak paradoxně, ačkoliv se mohlo stát vzorem pro způsob, jak stavět v harmonii s přírodními krásami a jak moderně interpretovat hodnoty lidového umění, muselo být nekulturní dobou zapomenuto...

V roce 1987 postihla rodinu Vítězových série smutných událostí. 28. ledna zemřel syn Jan a 17. prosince, dva dny po svých šestaosmdesátých narozeninách i duše tohoto prostředí a jeho atmosféry, Zenobie Vítězová. Její dcera, spisovatelka Zenobie Pellarová, v dopise Ludmile Šlapetové konstatovala, že jejich rodinné sídlo, které milovali, muselo být prodáno, a dodala, že ke dvěma smutečním oznámením mělo být vytištěno ještě třetí - parte domu na Dolních Pasekách čp. 717, které celé půlstoletí spoluurčovalo jejich rodinný život. „Utichl dům, jen času šum z vesmírných výšin a dálek zní, svatební píseň touhy na melodii pohřební," napsal kdysi básník Jakub Deml a Zenobie Vítězová si tyto verše poznamenala do svého rodinného alba pod fotografie domu v Rožnově na Dolních Pasekách.

Ulice, která k němu vede, byla v roce 2003 pojmenována Šlapetova.

Vladimír Šlapeta © foto archív Vladimíra Šlapety