Mezi věci, které k Antonínovi Tenzerovi neodmyslitelně patřily, byl i jeho nádherný kabriolet BMW 327 z roku 1938. V roce 1999 se ho novinář Petr Volf v rozhovoru pro časopis Reflex zeptal :

Jak jste k němu přišel?

Když sem na začátku padesátých let pracoval na poliklinice ve Vysočanech, objevily se mi stíny na plicích. Převezli mě do sanatoria v Žárech u Albretic ve Slezsku. Tehdy jsem měl populárka. A do toho sanatoria mi volal jeden známý, že se vyskytuje bavorák na prodej. Tak jsem přerušil léčbu, přijel do Prahy a koupil ho. Prošel válkou, byl na východní frontě. Dokonce měl ještě plíšek, na který se upevňovala standarta SS. Jinak byl v zuboženém stavu. Udělal jsem nejnutnější úpravy, abych v něm mohl jezdit. Postupně jsem se do toho dostával a koumal nad tím, jak bylo co vyrobeno. Vžíval jsem se do toho vozu. Pak jsem si všechny díly kreslil a až na rám jsem si udělal všechno - včetně elektriky – nové.

Co pro vás ten vůz znamená?

Výraz ducha, řemeslné dokonalosti a krásné estetiky a elegance.

Jezdíte ještě se staženou střechou?

Jistě. K takové jízdě byl ten kabriolet stvořen. Ale když jsou mrazy, střechu pochopitelně musím vytáhnout. Jinak by šlo o zdraví.

Je to paradox. Němci se v něm vozili při válečných operacích, a pokud je mi známo, vás v té době stíhalo gestapo...

To je paradox. Ale za něj to auto nemůže.Věci nemohou ovlivnit, do čích rukou se dostanou. Mně ten kabriolet obohatil život. Když jsem pracoval do noci a byl už hodně unavený, sedl jsem do něj, zapnul reflektory, které rozřízly tmu, a jel jsem si pro jiné myšlenky.

Proč po vás šlo gestapo?

Na Valašsku jsem zakresloval lidové stavby, to byl úkol, který vymyslel Zdeněk Wirth, historik umění, aby se architekti vyhnuli totálnímu nasazení. Tím jsem se dostal do kontaktu se zdejším partyzánským hnutím. A protože jsem měl v Praze zase styky s levičáky, udělali ze mě spojku mezi Prahou a Moravou.

Dojížděl jsem, což bylo obtížné. Na Masarykově nádraží jsem dostával jízdenky, ale to nebylo jen tak, nesmělo se volně cestovat, všechno bylo pod kontrolou. Měl jsem speciální mapy a do nich jsem zakresloval všechny kasárny, sídla vojenských oddílů, muniční sklady nebo kde se vyskytují hlídky. Pak ale chytli jednoho člověka, který měl moje mapy. Při výslechu mě prozradil a musel jsem se skrývat. Skrýval jsem se u svého někdejší profesora Místeckého ve Valašském Meziříčí, ale putoval jsem i dál. Při obklíčení přerovského nádraží jsem unikl gestapu jenom tím, že jsem skočil do vlaku s vojáky wehrmachtu.

Kdyby vás chytli, čekala by vás s jistotou gilotina.

Když něčemu věříte, tak nad tím takhle neuvažujete. To člověku dojde až později. Když je klid a je čas si věci rozebrat. Ve Valašském Meziříčí jsme třeba s partyzány odzbrojili četnickou stanici, kde jsem znal jednoho místního policistu. Pana Šindlera. Uvědomil jsem ho, kdy přijdeme, tak aby zbraně připravil předem.

Mohl vás udat.

To nemohl.

Proč?

Byl to dobrý Sokol. Později jsem se skrýval také pod fóliemi ve skleníku cukrovaru v Uherském Hradišti... Byt v Praze hlídalo gestapo až do konce války.

Když jste měl za sebou první stavbu, sanatorium ve Vráži u Písku, bylo vám teprve šestadvacet. Co jste prožíval, když jste ho navrhoval?

Samozřejmě jsem pocitoval velkou odpovědnost. Sanatorium je stejně specifická věc jako nemocnice nebo továrna. Musel jsem si prokoumat provoz budovy, ale také jeho výraz a jeho působení na psychiku. Kdybych tam volil architekturu monumentalní, psychicky by dobře nepůsobila, zvláště když se tam maji lécit nervově nemocní lidé. Taková architektura musí být přívětivá. Psychická stránka architektury, její působení navenek, je nesmírně důležitá. Nemělo by jít o nějakou extravaganci, ale měla by v podtextu nést vnitřní založení architekta.

Máte nějaký postup, když je před vámi práce na nové zakázce?

Když dostanu úkol, tak si ho především musím pořádně v hlavě přetřást a začít ho dělat. Nedá se hned říct, že to udělám tak a tak. Až teprve když prostuduji úkol a dostanu se k jádru věci, tak postupně moje představa zraje. To, co se dnes děje, že architekt dostane konkrétní objednávku a do rána ji udělá, to je chyba. Architektura je dlouhodobý proces. Janák nám ve škole říkal: „Když dostanete úkol, tak je třeba ho napřed nosit v hlavě, prostudovat a to kreslení je až poslední vyjadřování, které však musí být v řadě alternativ." Ale nikdy si nemůže architekt říct, že je to hotové dílo. To by byla chyba.

V určitém okamžıku však dospěle do finále, kdy už prostě takzvané hotovo je a nedá se nic změnit.

Jistě, ale to neznamená, že by si měl architekt myslet, že to nešlo udělat lépe. Jde o to, nepodlehnout uspokojení. Tak jsem to myslel. Kdo je příliš spokojen sám se sebou, tomu hrozí nebezpečí z ustrnutí. A nehrozí to pochopitelně jen v architektuře, ale v jakékoliv tvůrčí činnosti.

Literatura :

časopis Reflex 03/1999 : Petr VOLF :rozhovor s Antonínem Tenzerem       RUČIT JMÉNEM . V roce 2003 vyšel rozhovor v knize Petra Volfa                     NA ZAČÁTKU JE ČÁRA

fotografie : Petr Jedinák

Publikováno se se souhlasem autora, zveřejněná je pouze část rozhovoru.

P e t r  V O L F  je novinář, kritik umění a architektury, kurátor a spisovatel, který se dlouhodobě věnuje výtvarnému umění, architektuře, designu a vztahu sportu a umění. Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze a působil v redakcích deníků Mladá fronta a MF DNES, kde vedl kulturní rubriku, dále v časopise Reflex a v Hospodářských novinách. V současnosti publikuje v časopisech Intro, Stavba. Architect+, Beton, Vital.

Výběr z publikací :

Baráky v hlavě

František Cubr Architekt stylu

Na začátku je čára.Rozhovory s výtvarníky

Okamžik rozhodnutí. Rozhovory o umění

Vzrušení : rozhovory o umění z let 1995-2005

Místa architektonického vz(d)oru. Česká architektura mimo centra 1990-2013

1492 Příběh Dolních Vítkovic, autoři: P. Volf, R. Švácha, T. Souček

Čertovo břemeno

Sochař pohybu Zdeněk Němeček, autoři: Petr Volf, Magdalena Juříková

Jizerská 50.Vidina štěstí

Rozhovory Petra Všetečky se Zdeňkem Plesníkem se dotýkaly celé řady témat : od osobnosti architekta Pavla Janáka, nebo jeho působení u Tomáše Bati až po Památník Tomáše Bati, Sachsenhausen, práci v Centroprojektu, sorelu, konstruktivismus, modernu a mnohé další.

Zde je krátká ukázka z rozhovoru.

O PAVLU JANÁKOVI

„Já jsem byl na úmprumě u prof. Janáka. Toho chlapa si ctím. Ten mě naučil vůbec dělat architekturu. Já jsem tam přišel s Corbusierem v podpaží. A on za mnou vždycky přišel do učebny, všichni byli pryč, a on za mnou přišel a viděl to beznadějné kreslení a říká: „Měl byste si to víc rozmyslet, jestli to, co děláte, je správné." Podíval se na toho Corbusiera, to byl můj veleduch, a říká: „Tak podívejte se, tomu člověku je ted' 45-50 let, ten už udělal tolik krásných věcí a přesvědčil svět o svém umu a vy byste chtěl od něho začít. Nejste s to ho dohnat, natož abyste ho předehnal tím, že budete na něm pokračovat. To je vyloučeno. Zapomeňte na něj. Položte to, sedněte si, a dělejte to, co znáte a co vás napadne." Nic nekritizoval, jenom tohle mi řekl.

Já jsem potom měsíc nic nedělal, než že jsem se seřizoval sám na sebe, na kresbu a na to, co vůbec bych chtěl udělat, ale nedíval jsem se do Francie. A on mě taky upozornil: „Uvědomte si, že toto je architekt jižních směrů, on má úplně jiná okna, kolem něho jsou úplně jiné věci. A vy se musíte upoutat na to, z čeho jste vyšel a odtud budete stoupat navrch."

Půl roku jsem se pak lámal, než jsem se dostal trochu dohromady a pan profesor jednou přišel a s určitým uspokojením říká: „No, Plesník, myslím, že budeme kamarádi." A zas odešel, aniž řekl, že bych měl něco udělat tak nebo tak. On vás vedl za ruku, aniž jste o tom věděl. Já jsem si ho vážil úplně jako velečlověka... To jsem ještě chodil okolo Juliše, který se stavěl, ale nakonec jsem viděl, že ta architektura není nic, než pochopit logiku těch věcí, které k sobě přináležejí. A to byl hlavní bod, kam mě chtěl dovést."

O BAŤOVI 

 „U firmy Baťa, tam to cvičilo. To bylo několik let nádherné práce. Já jsem tam přišel jako chudý student, úplně nanicovatý. A ještě jsem nebyl se školou úplně hotov, když přišel konkurz firmy Baťa, a šéf (prof. Janák - pozn. P. V.) řekl: „Půjdete tam." Když jsem přišel, poslali mě k panu Vořiškovi, to byl knihovník, ten vydával věci. Vůbec mě neznal, tykal mi, byl takovej od huby, dobrej chlap. Dostal jste rýsovadlo a všechny tyhle krámy, řekli vám, kde budete sedět a dali vám takový papír a na něm byl plánek 13x 3 pole po 6 m 15 cm - do toho jste měli dělat. Myslel jsem si, že to je můj konec. Pak jsem do toho chvíli hleděl a začal jsem dumat, co by se v tom dalo dělat. A po dvou měsících jsem definitivně skoncoval se svými naivními úniky, zůstal jsem u firmy a jsem tomu vděčný do smrti. S tím se dá udělat tolik a navíc to do myšlení vnese takový porádek... zkrátka vyvarujete se zbytečné nejistoty — a dalo se dělat a dělalo se to krásně."

O PAMÁTKÍKU TOMÁŠE BATI

„O tom byl těžký spor. Tehdy jsem zrovna přišel do Zlína z Prahy, ze školy. Jednalo se o to, že se to některým zdálo málo, že by tam měl být mramor a sloupy by měly být obaleny lesklým plechem. Zdejší architekty to dochvělo a pozvali si na to Gočára, Fuchse a další. A výsledek byl velice jednoduchý: „Pan továrník přinesl do Zlína beton a cihlu. Z toho to město začlo žít a tvořit. To co tu Gahura navrhl, to je přirozenost pana Baťi.

A jestli ji zničíte, tak uděláte největší hloupost pod sluncem. Pamatujte si: Uděláte-li to jinak, už k nám nechodte." A bylo to vyřízené."

O MODERNĚ

„Moderna, to je život celé lidské společnosti, která něco vyrábí a přináší. A ten architekt musí mít oči, aby viděl, co z toho si může vzít, co udělat, aby tu modernu získal, tudíž něco úplně nového. Kdyby gotik, který lepil, chudina, sklíčka do olova, měl třeba naše skla, tak by rozhodně nedělal to, co dělají někteří mladí architekti ted´, když rozřežou velká skla na 50 štráfků a řeknou, že to je moderní. To je absolutní nepochopení postupu doby, mezi tím, co se přináší a tím, co se odebere. Ten architekt musí být vždycky na prvním místě.

Musí vědět, co chce udělat, musí toho, co je, třeba velká skla nebo pružná skla, umět využít, vědět, co s tím může dělat. A už se udělala spousta věcí.

Používal jste při práci zlatý řez nebo jiný kompoziční princip?

Ne. To je zrovna jako když píše Švácha a odvolává se na kdoví co, srovnává mě s lidmi, které neznám, nečetl jsem o nich. Já jsem do knihovny nechodil.

Říkali mi: „Co děláš, vždyt´ o světě vůbec nic nevíš." Odpovídám, že co vědět mám, to vím..."

Literatura :

Rozhovor se Zdeńkem Plesníkem vedl v roce 2000 architekt Petr VŠETEČKA

publikováno v katalogu k výstavě 3 vily architekta Zdeńka Plesníka

GALERIE JAROSLAVA FRÁGNERA  2001

fotografie : KGVU Zlín

Publikováno se se souhlasem autora, zveřejněná je pouze část rozhovoru.

P e t r  V Š E T E Č K A  je architekt a zakladatel ateliéru TRANSAT architekti, který se specializuje na rekonstrukce a konverze významných staveb a jejich interpretaci. Působí především v Brně a ve Zlíně, kde se dlouhodobě věnuje  obnově staveb spojených s funkcionalismem a baťovskou architekturou.

Je autorem řady oceňovaných realizací, mezi něž patří obnova Památníku Tomáše Bati ve Zlíně, rekonstrukce Slunečních lázní v Luhačovicích, konverze Automatických mlýnů v Pardubicích na Gočárovu galerii, obnova Jurkovičovy vily v Brně pro Moravskou galerii, obnova Arcibiskupského zámku a Květné zahrady v Kroměříži, ad.

Za svou práci získal řadu odborných ocenění, mimo jiné Gloria musaealis, cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro a Grand Prix architektů.

www.transat.cz

Výběr z publikací:

Architekt Zdeněk Plesník / Vila Miroslava Zikmunda

Památník Tomáše Bati: Testament - manifest

Jiří Voženílek: budovy č. 14 a 15 ve Zlíně - dědictví industriální éry

Vladimír Karfík: Budova č. 21 ve Zlíně - památka českého funkcionalismu

3 vily architekta Zdeňka Plesníka: Zikmundova, Hanzelkova, Liškova

Dušan Jurkovič - architekt a jeho dům

Česká republika - architektura XX. století - Morava a Slezsko

Česká architektura 2010/2011